Na podzim jsme si nasadili laťku v podobě vysokého bodového zisku, kterou prakticky nešlo překonat. To, že mezi podzimem a jarem bude takový rozdíl nečekal asi nikdo z nás.
Náznaky, že kolečka správně nezapadají do stroje, byli hned v přípravě. Tu jsme na přání hráčů zvolili oproti loňskému roku kratší. Beru to i jako svoji chybu, kterou už příště neudělám.
Příčin neúspěchu je ale víc. Od začátku jsme věděli, že náš úzký kádr nesmí dostat trhliny. Přivést do Touškova novou krev se ukázalo jako nadlidský úkol. Na doslova katastrofální docházku měl vliv i fakt, že všichni měli prakticky zajištěnou účast v sestavě i bez tréninku.
Práce, dovolená, škola, zranění, ukončení činnosti a bůh ví co ještě. Prostě dokola stejná písnička.
Bez pomoci dorostenců, kteří nám chodili vypomáhat, by nás v některých zápasech nebylo ani jedenáct. Pokud se netrénuje odchází mimo jiné i štěstí. Šance, které jsme na podzim dávali sice přišli, ale nedokázali jsme je proměnit v koření fotbalu. Nejvíce se však z mého pohledu podepsala špatná docházka na obranné činosti .
V hororovém jaru získáváme pouhých třináct bodů. Z celkových třicetidevíti. Velký rozdíl byl i v počtu vstřelených branek. Na jaře jen dvacetjedna, celkem sedmdesát. Obdrželi jsme třicetšest gólů. Za celou sezónu do naší sítě padlo padesátdevět střel.
Závěrem nezbývá než doufat, že nepovedené jaro bude ponaučením, ale i zdviženým prstem nejen pro mě, ale i hráče a funkcionáře.
Comments